Moje cesta

Rok 2020 se blíží do finále. A já se rozhodla vám předat poselství do toho dalšího roku pomocí článku, který jsem nazvala Moje cesta. Přečtete si v něm, jak se vyvíjela moje pracovní část života (jak jinak než multipotenciální).

Nezahrnula jsem do ní vše. Jen to, co mi připadalo na té mé cestě podstatné. Určitě dočtěte až do konce, protože právě na konci článku se dozvíte, proč jsem zvolila toto téma.

Věřím, že to, co vám tím chci předat vás nakopne do nového roku. Snad vás mé poselství potěší nebo se alespoň se mnou vrátíte do minulých let a mého zdánlivého přeskakování z jedné věci na druhou…

Někteří z vás už víte, že jsem vystudovala architekturu a dva roky i jako architekt pracovala. Už během vejšky jsem ale věděla, že to rozhodně není ono. Roky jsem přemýšlela, co jiného bych chtěla dělat a zkoušela různé věci. Byla jsem zoufalá z toho, že mě nic nebavilo dost dlouho. U ničeho jsem neměla pocit, že mi to vydrží několik let, natož celý život.

Jsem člověk, který rád plánuje a bylo pro mě těžký naučit se brát život tak, že budu věci prostě zkoušet, aniž bych věděla, kam mě to posune a u čeho alespoň chvíli zůstanu. Ale věděla jsem, že právě zkoušení různých věcí je pro mě jediná možnost, jak se nezbláznit z toho, že nevím, co chci v životě dělat. Věděla jsem jenom to, že architektura to není.

A tak začalo moje hledání, zkoušení a neměla jsem sebemenší tušení, k čemu mě to dovede.

Jedna z prvních věcí, které jsem na chvíli propadla, bylo šití. Ruční práce mě bavily vždycky a během chvíle jsem si byla schopná ušít vše od plátěné tašky po šaty. V tu dobu jsem si říkala, jak by bylo fajn si jednou otevřít obchůdek s oblečením, které bych šila. Brzo jsem si ale uvědomila, jak by to bylo náročné. Každý kus oblečení mi trval hrozně dlouho a musela bych ho prodávat za x tisíc, aby mi to něco vydělalo.

Přesto jsem pár kousků prodala spolužačkám z vejšky, kterým se líbily moje šaty a sukně, co jsem si sama ušila a nosila je do školy. Možná by o mé oblečení tedy byl i zájem, ale už po pár ušitých šatů, jsem tím začala být otrávená. Nebyla to cesta, kterou bych chtěla pokračovat. Byl to ale takový můj první podnikatelský počin a zjistila jsem, že se vždycky najde někdo, kdo ocení, co děláte a bude mít o vaše služby zájem.

Během šití a učení se do školy jsem objevila i jednu ze svých dalších vášní, a to líčení a make-up celkově. Pouštěla jsem si často videa na youtube a obdivovala, jak se blogerky líčí a jak je to neskutečně baví. Láska k make-upu ale u mě naplno vypukla až o pár měsíců později, a ještě se k tomu vrátím.

Během prvních let na vejšce, jsem taky zkoumala můj zájem o psaní. Neměla jsem žádné zkušenosti, ale vždycky mě bavilo předávat svoje myšlenky i do psané podoby. Přihlásila jsem se tedy na inzerát redaktorky pro online magazín. Poslala jsem jim na ukázku článek, co jsem sepsala přímo pro ně a k mému překvapení je zaujal. Každý týden jsem odevzdávala jeden článek sice jen za pár korun, ale bavilo mě to.

Psala jsem pro ně něco málo přes rok, a i za tuto zkušenost jsem vděčná, protože mi to později dodalo sebevědomí, začít psát blog. S čím teda doteď bojuju, je gramatika. Určitě jste si všimli, že strkám čárky, kam nemám nebo mi leckde chybí a asi se nevyjadřuju nějak výjimečně. Mě to ale naplňuje, tak píšu a netrápím se chybami.

Moje další podnikatelské počiny po šití na sebe nenechaly dlouho čekat. Na Fleru jsem se snažila prodávat náramky, které jsem vyráběla a později jsem přidala i sešity. Ty se mě drží dodnes. Určitě jste je na mém blogu zaznamenali.

Konečně jsem se taky odhodlala založit si svůj první blog. Dávala jsem na něj všechno možný. Od svých nákupů, svoje architektonické návrhy a později i rekonstrukci bytu, do kterého jsme se s Matějem stěhovali.

Pro blog jsem si vytvořila své první logo a k propagaci článků jsem si tvořila první bannery. Byly to mé první krůčky na cestě za online grafikou. V tu dobu by mě ale nikdy nenapadlo, že se tím budu jednou živit. Vytvořit si svoje vlastní stránky mi nejdřív připadalo šíleně složitý, ale když se vám to jednou podaří a pochopíte jak na to, je to už velmi snadné.

Postupně nad všemi tématy vyhrál make-up a psala jsem už jenom o něm. V tu chvíli jsem se rozhodla, že je čas to někam posunout a přihlásila jsem se na kurz a stala se make-up artistkou. Byla jsem na to pyšná a měla jsem z toho neskutečnou radost. Chodila jsem jednou za čas líčit i pro Dermacol, jinak jsem si klientky vybírala sama. Líčení pro mě bylo asi zatím nejzajímavější zkušeností v mém životě.

Poprvé jsem zažila, jaké to je pracovat celý den na nohou a nemít čas se ani napít, ale milovala jsem to. Potkala jsem úžasné lidi. Získala jsem nové přátele díky spolupráci s fotografy a dál se rozvíjela v grafice, když jsem si tvořila nové logo, vizitky a bannery na sítě.

Taky jsem si založila nové stránky věnované už jen make-upu. Už jsem věděla jak na to, takže to bylo snadné. V tu dobu jsem pořád pracovala na plný úvazek jako architekt. To všechno okolo byl pro mě přivýdělek, ale určitě by mě to neuživilo.

Postupně jsem ale věděla, že musím architekturu už nechat jít a posunout se. K tomu kroku jsem se odhodlávala dlouho. Psala jsem o tom i článek. Nejtěžší pro mě bylo vymyslet, jak jinak se budu živit. Nic mi nevydělávalo dostatečně a všechno mě po chvíli přestávalo bavit. I líčení jsem cítila, že bych si raději ponechala jen jako koníček. Dlouho jsem dumala, sepisovala si, co vlastně umím a došlo mi to až když jsem procházela nabídky práce.

Hledala jsem mezi kreativními činnostmi a často jsem narážela na pozici grafika. Když jsem si četla požadavky, došlo mi, že je vlastně splňuju. Jako grafik musíte umět nejlépe v programech jako je Photoshop a InDesign a já je ovládala docela dobře. Používala jsem je na škole i v práci architekta skoro denně. Ano i architekt musí umět velmi dobře grafiku, aby svá díla co nejlépe odprezentoval. Dále chtěli většinou školu alespoň s podobným zaměřením, kreativitu a ukázku prací.

To pro mě nebyl žádný problém a během chvíle jsem si vytvořila portfolio. Dala jsem do něj své architektonické práce, loga, která jsem si sama vytvářela, bannery pro své blogy, vizitky, které jsem si navrhla pro sebe, ale i pro známé, kteří mě o to čím dál častěji žádali. Zjistila jsem, že toho mám víc než dost a mé portfolio naštěstí zabralo a brzy jsem si práci online grafika našla. Přišlo to ke mně tak nějak samo a přirozeně.

Poslední dílek, který bych tu měla zmínit je můj blog Domov multipotenciálů. V pořadí tedy už třetí blog a zatím má i nejdelší životnost. Tím, že je už třetí, mi trvalo opravdu jen chvilku ho zprovoznit. Chtěla jsem dělat něco smysluplného, a právě ukazovat lidem, že něco jako multipotencialita existuje, mi ten pocit dávalo.

Jsem teď spokojená. Svoji kreativitu vybíjím ve své práci grafika a pocit, že jsem užitečná si naplňuju právě tímto blogem. Došla jsem do bodu, kdy se cítím mnohem vyrovnaněji než kdy dřív. Určitě ale neustrnu na místě. Vím, že se můj pracovní život bude ještě proměňovat, už nějaké nápady i mám. Ale zatím cítím, že je to takto v pořádku.

Hledání a zkoušení mě přivedlo na tu správnou cestu. Cestu, která nekončí, ale když vidím, jak všechno do sebe zapadá, jsem klidnější a důvěřuju víc tomu, že všechno, co dělám má nějaký smysl. Smysl, který možná na začátku nevidíte, ale později se ukáže.

Ze všeho, co jsem se naučila nyní čerpám. I když jsem si myslela, že jsem udělala obrovskou chybu výběrem architektury, doteď spoustu znalostí využívám. Díky škole jsem se naučila ovládat grafické programy, které teď denně používám. Kdyby nebylo mých pokusů o šití a vyrábění, nenaučila bych se základy podnikání. Kdybych nezačala psát pro online magazín, neměla bych odvahu založit si první blog. Kdybych si nevytvořila svoje první dva blogy, nepustila bych se ani do tohoto třetího, protože bych nevěděla jak na to. Kdybych si nepotřebovala propagovat své výrobky nebo líčení, nezačala bych se zajímat víc o grafiku.

Na začátku by mě nikdy nenapadlo, že budu grafička a psát blog. Došla jsem k tomu právě tím zkoušením. A to je to, co bych vám dnes chtěla předat. To, že neznáte cíl, neznamená, že za ním nemáte jít. Je jedno, že netušíte, co chcete dělat, že vás třeba ani nic nebaví. Zkuste se pustit do čehokoli co vás alespoň trochu láká. S každým dalším koníčkem se o sobě dozvíte něco nového a minimálně zjistíte, že tahle cesta nikam nevede. Většinu zkušeností ale, tak jako já, nějak zužitkujete.

Tak nesmutněte, pokud se cítíte ztracení, ale objevujte a užívejte si to!

S láskou

Vaše Jana

P.S. Potěší mě, když mi pod článek napíšete, co máte v plánu v roce 2021 vyzkoušet… 🙂

2 názory na “Moje cesta”

  1. Ahoj Jani,
    ďakujem za inšpiráciu týmto blogom i skupinou na FB. Je pre mňa veľmi oslobodzujúce vedieť, že nie som mimoň. Ja som toho tiež vyskúšala už mnoho a asi najväčia chyba, ktorú som robievala bola tá, že som si zakaždým vravela, že TOTO JE TO ONO. Že som sa konečne našla. Ach… 😀
    Je vážne skvelé si to v hlave prenastaviť a pozerať sa na všetko tak, že je to práve v tomto okamihu, že sa to môže zmeniť (a pravdepodobne aj zmení) a že je to tak v poriadku.

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *