Jak jsem změnila obor

Ležím na lehátku v Bulharsku. Po dvou letech jsem konečně na dovolené a odpočívám. Myšlenky mi ale lítají jako splašené a nedopřejí mi klid. Před měsícem jsem totiž dala výpověď a novou práci stále nemám…

Netuším, co budu dál dělat. Od začátku ale nějak věřím, že to zvládnu, a že ten risk za těch pár nejistých dní stojí. Možná si říkáte, že dneska není problém najít si novou práci. Asi není. Ale co když se rozhodnete, jako já, změnit obor? Začít od začátku? Jaká je pak šance najít si práci do pár týdnů?

Tímto článkem nechci nikoho nabádat k riskování a unáhlenému jednání. Je na každém, aby si zvolil, jak se postaví k životním křižovatkám. Chci vám ale popsat, jak jsem tu svou křižovatku vyřešila já, a jak jsem se poprala s tím, co běžně multipotenciála může potkat.

Moje práce mi nedělala radost, chtěla jsem jít dál, začít se věnovat něčemu jinému, ale výpověď jsem neustále oddalovala. Proč? Protože mě napadala spousta věcí, které bych chtěla dělat, ale u žádné jsem necítila, že bych jí chtěla dát přednost. Prostě mé typické multipotenciální já.

Než jsem si přiznala, že nechci pokračovat ve svém oboru, chvíli mi to trvalo. Věděla jsem to už dlouho, ale skutečně si to přiznat a rozhodnout se, jsem dokázala až tento rok. Věnovala jsem architektuře 6 let na škole (studium architektury je bohužel takhle dlouhé) a 2 roky v práci.

Neustále jsem si pokládala otázku, jestli to není škoda, zahodit vlastně 8 let života. Teď už mám ale v hlavě srovnáno, že není. Naučila jsem se toho hodně a spoustu věcí využiju jinde, a protože je architektura komplexní, mám slušný základ k různým oborům. Především jsem si ale uvědomila, že pokud to budu protahovat, ztratím čím dál víc let, protože jednou bych stejně skončila. A ještě bych se trápila o několik let zbytečně déle.

Navíc mi došlo, že tu změnu vnímám až příliš definitivně, a přitom ji mohu kdykoli zase změnit. K architektuře se můžu vždycky vrátit nebo se ji věnovat jen částečně. Určitě budu dál ráda navrhovat pro známé a přátele…

Věděla jsem tedy konečně, že si najdu práci v jiném oboru. Ale v jakém? Chtěla bych dělat tolik věcí. Možná, když si dám čas, tak na to přijdu… No nepřišla jsem. Ani za měsíc ani za půl roku. Hrozně mě to trápilo. Věděla jsem, že chci skončit, ale neměla jsem náhradu za svoji práci. Bylo to frustrující a netušila jsem, jak to mám vyřešit.

Až mi jednou sama se sebou došla trpělivost. Uvědomila jsem si, že takhle se nikam nedostanu. Že tahle situace bude chtít radikální řešení, jinak se nehnu z místa. Vzpomínám si na den, kdy jsem se rozhodla, že s tím už vážně něco udělám. Byla jsem ten den se svými přáteli na večeři a přistihla jsem se, že si opět stěžuju na to, jak jsem nespokojená se svojí prací.

Bylo mi sama ze sebe zle. Moji přátelé museli neustále poslouchat moje stížnosti, a i mě samotné už to bylo protivné. Při čekání na autobus jsem se úplně sesypala a tekly mi slzy proudem. Došlo mi, že kazím život nejen sobě, ale otravuju ho i ostatním.

Rozhodla jsem se jednat a na začátku června jsem konečně řekla v práci, že chci skončit. Dohodla jsem se, že v práci zůstanu do konce července, tak jak jsem doufala. Měla jsem necelá dva měsíce na to, najít si práci novou. Hledání začalo.

Stanovila jsem si plán. Každý den napíšu alespoň na tři inzeráty a budu psát na všechno, co mě zaujme. Připadala jsem si trošku jako blázen. Odepisovala jsem na tak odlišná zaměstnání, že jsem musela ke každé odpovědi totálně překopat motivační dopis a většinou i životopis. Žádná sranda to nebyla. Taky jsem si říkala, že během června se budu jen tak rozhlížet a v červenci už to musím vzít opravdu vážně. Snažila jsem se uklidňovat tím, že pokud nic nenajdu, šla bych přinejhorším na přechodnou dobu dělat architekta někam jinam.

Ke konci června jsem už trochu panikařila. Docházelo mi, že zaměstnat architektku v jiném oboru, moc lidí netouží. Skoro nikdo mi neodepisoval. Pohovory jsem měla jen dva a hned jsem věděla, že to není pro mě ono. Uvědomila jsem si postupně ale důležitou věc, a to že nejvíc odepisuju na inzeráty, kde hledají grafika. Sama sobě jsem tak odpověděla, co mě teď asi láká nejvíc dělat dál.

Najednou mi do sebe všechno zapadlo. Pro práci grafika potřebuju umět v programech, které ovládám, protože jsem je potřebovala i pro práci architekta. Navíc je to mnohem kreativnější než samotná architektura, která je na mě až příliš technická. Řekla jsem si, že tohle je ta cesta, která by mohla být dobrým směrem. Postupně jsem tedy odepisovala už jen na nabídky práce pro grafiky.

Den za dnem jsem vylepšovala své portfolio a pak to konečně vyšlo. Z jedné firmy se mi ozvali. Už jen to, že mě konečně pozvali na pohovor, byl pro mě úspěch. Navíc to byla práce pro vydavatelství, od kterého několik časopisů přímo miluju a odebírám je. Prostě to znělo jako sen. Být blízko mým oblíbeným časopisům, a ještě dělat práci, která by mě bavila. Pečlivě jsem se připravila, měla jsem vymyšlené odpovědi na otázky, které by mohly padnout, a myslím, že i díky tomu, probíhal pohovor dobře.

Odcházela jsem nadšená. Navíc jsem ještě ten den odjížděla na dovolenou. Radovala jsem se, jak mi přijde na dovolenou skvělá zpráva, že jsem přijatá. V den, kdy se mi ale měli z firmy ozvat se nic nedělo. Ani ten další den.

Bylo mi hrozně. Představa, že jsem zase na začátku a pořád netuším co bude, pro mě byla děsivá. Rozhodla jsem se jednat a sama jsem do firmy zavolala a stal se pro mě zázrak. Paní, se kterou jsem dělala pohovor mi řekla, že o mě stojí, jen to ještě nepodepsal její šéf. Pár dní jsem pak ještě strávila v nejistotě, jestli to skutečně vyjde, ale asi týden na to, mi konečně potvrdili, že je místo moje. Dokázala jsem to!!! Našla jsem si novou práci v jiném oboru!!!

Proč to všechno sepisuju? Asi abych vám ukázala, že i situace, která se zdá na začátku bezvýchodná, má řešení. Já ještě nevím, jestli dělám krok správným směrem a jaká ta práce bude. Nastupuju až za pár dní. Ale to není tak podstatné. Podstatné je, že jsem konečně našla sílu jednat a ať to dopadne jakkoli, nestojím už na místě. A to je podle mě to hlavní, co bychom se v životě měli naučit. Naučit se jednat navzdory strachu a pokud nás něco trápí, snažit se to změnit.

Přeji sílu jednat i vám

Vaše Jana

Diskuze

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *